Železná košile

Autor: Michal Altair Valášek; Všechna práva vyhrazena, další použití či šíření bez svolení autora je zakázáno.

Zvyk je železná košile, jak říkají lidé. Nad tím, jak bych měl tohle rčení upravit pro své koňské potřeby, jsem začal přemýšlet v témže okamžiku, kdy jsem hubou stiskl páčku automatického napajedla. Poslední dva dny se z něj ozývalo jenom mírně uražené chrchlání – a to ještě v tom lepším případě. Martina z toho měla pramalou radost, protože v tomhle vedru musela kbelíků s vodou natahat nepočítaně. Ostatně, její názor na duchaplnost provádění údržby vodovodu v nejparnějším období roku jsem vyslechl velmi zřetelně i přes těch bezmála třicet metrů, které můj box dělí od plotu, za kterým dělníci rozkopali silnici.

Štíhlá postava se protáhla dveřmi stáje. Nově příchozí se zastavil, aby si jeho oči zvykly na přechod z jasného světla venku. Já jsem nic takového dělat nemusel – že je to Michal, alias Falko, jsem poznal hned. Když se rozkoukal, přešel ke mně, pohladil mne po nose a nabídl mi pár kostek cukru. Dobře jsem si ho vycvičil, má slušné vychování, narozdíl od jiných, které bych mohl jmenovat, kdybych si mohl být jist, že se jim tento text nedostane do rukou.

„Ahoj kamaráde, jak se vede?“ Zaržál jsem v odpověď, že čím dál tím hůř. „To jsem rád, že dobře,“ usmál se. No, toho chlapce čeká ještě hodně dlouhý výcvik. Teď se ovšem připravoval na zcela jiný druh výcviku, než který jsem měl na mysli. Rychle a tiše se svlékl, šaty pečlivě složil na podlahu a klekl si před můj box, hlavu skloněnou a oči upřené do země dle vzoru „způsobný a pokorný chlapeček“, přímo k zulíbání. Vzhledem k tomu, že klečící měl hlavu přesně v té správné výšce, lákalo mne mu pořádného koňského francouzáka dát, ale pak jsem se rozhodl, že mu to přece jenom nebudu kazit.

Když jsem po pár minutách zaslechl charakteristický rytmus Martininých kroků, zbystřil jsem pozornost. Bylo zřejmé, že se bude dít něco zábavného, co rozjasní nudnou šeď dní jednoho starého koně, adresně mých.

Martina přešla lidskému koníkovi za záda. Sledoval jsem, jak se vnitřně celý napnul, když mu položila ruce na ramena, ale viditelně se pohnout neodvážil. V tom mám já velkou výhodu – je dost těžké se ke mně přiblížit nepozorovaně a navíc to nikdo s mozkem mezi ušima neudělá, pokud nechce, aby dotyčný mozek nebyl brzo částečně na mých kopytech a částečně na zdi boxu. Jenomže Falko tohle neumí (a mám podezření, že i kdyby uměl, tak by si nedovolil použít).

„Vstaň, koníku!“ Falko se poslušně zvednul a otočil. „Můžeš se zase obléknout, dneska jsem si na tebe připravila něco jiného, než obvykle.“ Myslím si, že pro Michalův stav se zcela hodí lidský pojem smíšené pocity: trocha zklamání, trocha úlevy, trocha obav... „Říkám si, že by sis to měl vyzkoušet i z druhé strany, takže chci, aby ses něco dozvěděl o koních a naučil se jezdit.“ Zastříhal jsem ušima, protože to začíná vypadat, že tady půjde o mne. „Na Alta bych normálně začátečníka neposadila, je to pěknej prevít.“ Tak ti teda pěkně děkuju. „Ale zdá se, že tebe má nějak rád.“ Bodejť by ne, když nás drezíruješ oba, ty amazonko!

„Ale neboj se,“ ušklíbla se Martina, „i když na něj nedostaneš, zadek tě bude bolet stejně, to ti můžu bohatě zaručit. Masochistických zážitků si užiješ, zejména zítra, až se ty namožené svaly trochu rozleží. Co ty na to?“ Michal se podíval na Martinu, na mne a pak přikývl.

„Dobře,“ Martina mne poplácala po krku. „Nejprv musíš koně nauzdit. Sundáš mu stájovou ohlávku, co má teď. Vezmeš uzdečku a dáš mu do huby udidlo. Pak přetáhneš nátylník, což je tohle, přes uši. Tady to zapneš a je to. Podhrdelník, což je tenhle řemen, co má pod krkem, musí zůstat dost na volno, tak ho nepřiškrť.“ Usmála se: „však si dovedeš sám představit, co moc utažený postroj znamená, viď?!“

Falko, nebo možná teď spíš Michal, se snažil. Sice nešikovně, ale zase dost jemně, možná se trochu bál. Tak jsem spolupracoval, ostatně, je to kolega.

„Teď je koně potřeba osedlat, i když v zásadě se dá jezdit i bez sedla, když to člověk umí.“ Martina podala mému budoucímu jezdci kartáč: „Tam, kde bude sedlo, nesmí být nic hrubého, abys koně neodřel, takže je dobré ho předtím vykartáčovat.“ Michal mne začal horlivě čistit. „No, to by mohlo stačit. Sedlo koni přehodíš přes hřbet, na kohoutek, a posuneš ho takhle zpátky, abys uhladil srst.“ Michal pozorně provedl její pokyny. Martina opravila polohu sedla a pokračovala: „je potřeba zapnout podbřišník, který to sedlo v podstatě drží. Musíš ho přitáhnout, což se nesmí odfláknout, ale ani přehnat. Někteří koně,“ zlostně se na mně zadívala, „mají tendenci se při sedlání nafukovat, takže sedlo pak klouže. Takže příkladně u tohohle dárečka to musíš dělat na pokračování: přitáhnout, provést a dotáhnout.“

Falko mne se stejnou pečlivostí osedlal a na další pokyn vyvedl ven, do jasného odpoledního slunce. Martina ještě jednou zkontrolovala moji výstroj a nezapomněla přitáhnout podbřišník. Nikdy na to nezapomene. Od té doby, kdy se pod ní za jednoho obzvlášť vlhkého dne protočilo sedlo a jak široká tak dlouhá se rozplácla přesně do bahýnka a musela takhle jít přes celou vesnici. Ano, je to jedna ze vzpomínek, které rozjasňují mé dny.

Michal se mi vyškrabal na hřbet, Martina nás odvedla na jízdárnu a podrobným popisem následující zhruba hodiny vás nebudu trápit. Ačkoliv můj novopečený jezdec udělal snad všechny začátečnické chyby, bylo vidět, že se opravdu snaží – a hlavně, že ho to baví.

Martina nás oba vedla zpátky do stáje: „Nebyl jsi špatnej, Michale. A docela mne udivuje, že Alt byl tak hodnej, to je až podezřelý, normálně s ním není lehké pořízení. Možná ke stáru dostává rozum.“ A to zase ne, na to si milá dívenko nezvykej, řekl jsem si a přimáčkl Martinu k pažení. „Hm, a nebo taky ne,“ plácla mě po zadku a napůl dobromyslně zavrčela: „hejbni tou prdelí, potvoro zlomyslná!“ Spokojeně jsem zafrkal, že je vše při starém. To víte, koně jsou tradicionalisté, nemáme rádi novoty, a když změny, tak pomalu a s rozmyslem.

„Když chceš koně odsedlat, uděláš to přesně obráceně: nejdřív sundáš sedlo a pak uzdečku. Je důležité obojí vyčistit a nechat vyschnout.“ Vždycky si oddechnu, když ze mně všechnu tu nádheru sundají. Sice se to dá snést, ale přece jenom, bez sedla je život koně příjemnější. „Po práci je potřeba koně vyčistit. To dneska udělám já, ty prosím tě skoč k pumpě pro vodu, já už z těch kýblů mám vytahaný ruce jak vopice.“ Michal vzal kbelík a vyšel ze stáje. Martina za ním pokřikovala: „ona totiž nějaká nebetyčně moudrá hlava rozhodla,“ v hlase se jí objevil známý ocelový podtón, doplňující skřípání letité pumpy na dvorku, „že když je pětatřicet ve stínu, tak je přesně ta pravá doba na to, rozkopat vodovod. A koně v tomhle vedru lemtaj jak zjednaní, navíc já se pořádně nevysprchovala ani nepamatuju.“

Michal se objevil ve dveřích stáje s kbelíkem vody, čímž mne neobyčejně potěšil, protože o svou žízeň bych se mohl opřít. „Tak se můžeme zaskočit vykoupat do...“

Kam že se chtěl Michal jít vykoupat, to jsem se nikdy nedozvěděl. Zakopl totiž o práh a jak se snažil udržet rovnováhu, vycákl celý obsah kbelíku dovnitř a sám se rozplácl na podlaze. Přesně mířený ledový cákanec dopadl Martině na rozpálená záda. Ta zalapala po dechu a leknutím zaječela v okamžiku, kdy plechový kbelík s rachotem dopadl na podlahu. Strašně jsem se lekl a vyděšeně zaržál, jsem holt lekavej, to už koně bývají.

První se vzpamatovala Martina, chytila mne za ohlávku a uklidnila. Pak se obrátila k Michalovi, který se sbíral z podlahy, jako zázrakem zcela suchý. Nedopadla na něj jediná kapka. Všechny do poslední nitky promočily Martinu. „Jsi v pořádku?“ zeptala se ho. „Jo, jsem oukej,“ zavolal v odpověď. „Dlouho nebudeš,“ zavrčela Martina, která se začínala dostat do ráže, započaté již líčením strastí s vodovodem. „Sice jsem říkala, že na zadek nedostaneš, ale to jsem nevěděla, že se o to budeš tak aktivně snažit.“

Falko se zatvářil vyděšeně: „ale já... to nebylo schválně,“ nesouvisle se snažil bránit. „No ještě aby!“ Marně. „Stačí že jsi nemehlo! Koukej se svlíknout do naha, přinést bič a tady kleknout, jako obvykle! Radši mu vodu přinesu sama, bůhví jak by to dopadlo, kdybych tam poslala tebe. A ať tady čekáš připravenej, až ze vrátím!“

Narozdíl od Falka jsem mohl vidět, že i když dští oheň a síru usmívá se. Ovšem i kdyby to viděl, moc by mu to nepomohlo, bylo vidět, že svého lidského koníka trápí ráda. Za mírného hudrování Martina odešla napumpovat vodu a Michala nechala v neradostném očekávání.

Netvářil se moc nadšeně, ale když si sundal kalhoty, těžko mohl zakrýt, že ho ta představa vzrušuje. Lidi jsou stejně zvláštní zvířata, že si to takhle komplikují.

Skoro posvátně přinesl Martině oplétaný jezdecký bičík a na vyhrazené místo si klekl právě včas. „No proto,“ zabručela Martina. Přinesla mi pití a poplácala mne po krku: „ty jsi byl dneska hodnej.“ Opřela se o mne a přes můj hřbet pozorovala svého klečícího subíčka. Já jsem je mohl vidět oba a jak jsem je tak sledoval, začínal jsem chápat, proč si to ti lidé takhle komplikují.

Falko klečel u protějšího boxu, přesně před očima pažení, na kterém ležel bičík, kterým zanedlouho dostane výprask. Sice se snažil klečet klidně a bez hnutí, protože si byl vědom toho, že ho Martina sleduje, ale pozorný divák, a to zase já jsem, si všiml, že se celý mírně chvěje.

Bál se výprasku, ale současně se na něj těšil. Bylo vidět, jak neuvěřitelně je vzrušený a jak mu celým tělem pulsuje energie. Viděl jsem dostihové koně před startem, krásní, nabuzení, spousta energie připravená se na povel uvolnit. Ten kluk byl taky takový, i když jeho energie – jakkoliv uvolněná také povelem bičíku – bude směřovat jiným směrem.

Martina se o mne opírala a tiskla se ke mně, takže jsem cítil, že i ona je vzrušená. Sice se tvářila navenek klidně, ale dobře jsem cítil, že se těší na to, až si podrobeného mladíka vychutná a úmyslně ten prožitek oddaluje...

Uvědomil jsem si, že Falkovi docela závidím. Tu náladu, která sálala z Martiny, jsem znal. Pocítil jsem ji mnohokrát, v intenzivních okamžicích, kdy seděla na mém hřbetě, přitisknutá k mému tělu a uháněli jsme s větrem o závod, nespoutaní, jako jedno tělo a jedna duše.

Martina mne bezmyšlenkovitě hladila po plecích, ale zrak upírala na nahého klečícího Michala. V jejích myšlenkách to byl on, kohose dotýkala. Záviděl jsem mu a trochu jsem i žárlil a litoval, že nejsem na jeho místě. Sice ho čeká bolest, ale bolest přinášející rozkoš...

Martina se narovnala a znovu mne pohladila po hřbetě. Podívala se na mne, usmála se a popleskala mne po zadku. Že by moje myšlenky byly stejně snadno čitelné, jako ty její? Kočičím krokem tiše přešla za způsobně klečícího Falka. Ten byl tak zabrán do svých pocitů, že si jí ani nevšiml a oči měl zavřené, takže ani neviděl, když vzala do ruky rukojeť biče.

Rozpřáhla se v úmyslu uštědřit svému otrokovi – protože se na něj stačilo podívat a bylo jasné, že v tomhle okamžiku jí patřil a udělal by pro ni cokoliv – první ránu. Pak si ale všimla, v jakém stavu se momentálně nachází. Sice prudce švihla, ale před dopadem bičík zpomalila, takže první rána byla spíše plesknutím. Michal na ni ovšem zareagoval stejně, jako kdyby ji dostal na plno, trhnul sebou a prudce vydechl.

„Zvedni se, Falko! Ať se nemusím ohýbat.“ Oslovený pomalu vstal, protože byl od klečení ztuhlý, ale neodvážil se obrátit ke své paní. Ta ho bičíkem klepla přes záda: „Ohni se, chytni se tady zábradlí a vystrč zadek... Tak se mi to líbí. Nohy dej víc od sebe, stejně nic nového neuvidím.“

Falko stál v přikázané pozici napjatý a pomalu se zase začínal chvět. Martina ho hladila koncem bičíku po těle, přejížděla mu po zádech, mezi půlkami, po stehnech. Pozoroval jsem ty dva, jak si spolu hrají a prodlužují ten okamžik, než padne první rána.

„Ty sis to dneska pěkně zkazil, takhle mne zlít. Ještě že je takové vedro, že to rychle uschne. Ale potrestat tě musím, to si přece nemůžeme dovolit, že?“

„Ano, má paní. Zasloužím si potrestat, zasloužím si zpráskat, našvihat na zadek, co se do mne vejde,“ drmolil rychle a nepříliš srozumitelně Michal, zjevně spíše pro sebe.

„Jojo, máš pravdu. Zmrskám tě, že budeš mít zadek fialovej, nic jiného na tebe neplatí,“ souhlasila Martina a začala Falka vyplácet. Ale přestože ho rozhodně nešetřila, nijak extrémně silné rány také nebyly. Začíal jsem mít tušení, že by se můj skorokolega měl připravit na dlouhý a důkladný výprask.

Po asi dvaceti ranách Martina přestala, ale trestaného mladíka si přidržela v přehnuté pozici. Bičík si pověsila na zápěstí a se zájmem hladila červený a od pohledu horký zadek. „Pěkné, moc pěkné, koníku.“

Rukojetí bičíku Falkovi začala pomalu přejíždět po páteři a propracovávala se stále níž a níž. Pomalými, ale nesmlouvavými pohyby se dostala až k sešvihanému zadku. Klidně roztáhla půlky od sebe a pokračovala stále dál. Falko v očekávání jejího oblíbeného a velmi ponižujícího trestu stáhl zadek a zasykl. „Nono, klid, dneska si tě srovnám jinak,“ uchechtla se. „Ale ty půlky povol a roztáhni je.“

Falko se ve zjevných obavách, co jeho mučitelka zase vymyslela, pustil zábradlí a opatrně si roztáhl půlky zadku od sebe. „Tak, tak,“ pochválila ho Martina. Rozkmitala konec bičíku a začala mladíka ne moc tvrdě, ale zato rychle švihat na citlivé místo mezi půlkami. Vydržel asi deset ran, než zasyčel a dal ruce pryč.

Martina se zatvářila přísně, i když jsem docela zřetelně viděl, že jí v očích běhají plamínky škodolibé radosti nad úspěchem nového nápadu. „Když nevydržíš, tak tedy normálně a ten zadek budeš mít fakt fialovej.“ Falko se zarazil a zvedl ruce k zadku, protože se mu to asi zdálo jako menší zlo. „Kdepak, teď už mne to nebaví. Chyť se zase zpátky zábradlí.“

„Ano paní, jak si přejete,“ povzdechl si smutně a vrátil se do předchozí polohy. Martina si ho pozorně prohlédla a pevně ho chytila za ztopořené přirození: „a jako obvykle je nadrženej, hřebeček.“ Aniž by Falka pustila, začala ho znovu rychle mrskat po zadku a zvyšovala přitom intenzitu ran. „Zlobí, dostává za trest vejprask, ale péro mu stojí, jako plemennýmu hřebci.“

Falko se v průběhu rychlého výprasku prohnul a bylo vidět, že nemá daleko k vyvrcholení. Martina si toho samozřejmě všimla a pustila jeho penis. „Tak to tedy ne, nejsi tady proto, aby ses udělal,“ zahrozila mu a zvolnila tempo ran.

„Zítra tě čeká opravdu perný den,“ prorokovala, když mladíkovi zpracovávala zadek ranami jezdeckého biče. „Nohy namožený, zadek omlácenej od sedla a seřezanej od bičíku...“ Tón jejího hlasu sice naznačoval účast, ale vzhledem k tomu, že výprask neslábl na kadenci ani na intenzitě, zjevně se jednalo o ironii. „Aspoň si to budeš pamatovat a budeš příště opatrnější.“ Martina se s uspokojením zadívala na zadek svého nešikovného žáka. Byl jasně červený a od pohledu vypadal, že bolí.

„Kleknout! Dej ruce za hlavu. A roztáhni nohy! Pořádně!“ lehce švihla Falka po vnitřní straně roztažených stehen. Pak mu mezi půlky rovnoběžně s tělem zasunula rukojeť bičíku. „Půjdu se teď převléknout. Doufám, že je ti jasné, že pokud ti ten bičík vypadne, tak ti ho tam upevním podstatně trvanlivěji!

Sklonila se k mladíkovi a pevně ho chytila za ztopořený penis: „na to, že by ses mohl teď udělat, zapomeň rovnou, to si nezasloužíš!“ A s úšklebkem opustila scénu. Falko na ní zůstal, v téhle ponižující poloze, klečící s nohama široce roztaženýma a půlkami zadku křečovitě staženýmI, aby nástroj jeho trestu nevypadl. Znal Martinu natolik dobře, že věděl, že uvítá jakoukoliv záminku a byl pevně odhodlán ji neposkytnout.

Podařilo se mu to, i když v momentě, kdy se Martina vracela do stáje, převlečená do plavek, svíral bičík o dost ostřejší úhel s podlahou, než když odcházela.

„No, aspoň tohle jsi nezkazil. Hodnej Falko.“ Její hlas zněl příjemně. Možná až příliš. „Já jsem si něco vymyslela, ty ses chtěl jít dneska odpoledne koupat, žejo? Tak pojď, půjdeme k rybníku.“ Falko se na ní překvapeně podíval, zmatený, než mu došel plný význam jejích slov. „V tomhle horku tam určitě bude hlava na hlavě a na těch tvých úsporných plavkách se mi vždycky líbilo, jak je ti vidět zadek. Tvoje sladká prdelka bude mít po výprasku jistě ještě větší úspěch než obvykle.“

Falko zařičel jako raněná srna, ale nepříjemný úsměv jeho velitelky zůstával beze změny, i když odcházel ze stáje.

Martina ho následovala, ale pak si na něco vzpomněla a vrátila se ke mně. Zatahala mne za ucho: „doufám, že sis z toho vzal ponaučení, Alte?!“ Sice jsem zafrkal jako že ano, ale v duchu jsem si říkal, že si to ještě rozmyslím. Moje jezdkyně mne důkladně – snad pro výstrahu – poplácala po zadku a definitivně odešla.

Pomyslel jsem si, že ty dva ještě bezesporu čeká zábavné odpoledne a dnes rozhodně ne po prvé bych si to s Falkem vyměnil. Z hluboka jsem si povzdechl. Holt, co je dovoleno bohovi, není dovoleno... koňovi.

Po zvyku jsem stiskl páčku napáječky a než jsem si stačil pomyslet totéž, co na začátku tohoto povídání, moje hrdlo svlažila příjemně chladná voda. Všechno už je zase tak, jak má být.