Lidé opravdu musejí být šílení
Autor: Michal Altair Valášek; Všechna práva vyhrazena, další použití či šíření bez svolení autora je zakázáno.
Dveře stáje tiše vrzly. Podíval jsem se a ejhle, on tam Falko. Zastříhal jsem ušima a zaržál mu na pozdrav. Už nebyl tak nesvůj jako minule a dokonce mezitím získal i trochu slušného vychování: přišel ke mně a na dlani mi zdvořile nabídl dvě kostky cukru.
„Ahoj Alte,“ zašeptal tiše, „jak se máš?“ Zafrkal jsem jako že „dobře“ a zkusil se mu podívat do kapsy, jestli by se tam nenašlo ještě něco zajímavého k snědku. „Ani to nezkoušej, ani nevím, jestli by Martina souhlasila s tím cukrem, co jsi už dostal. A dneska si prý na mne připravila ‚něco speciálního‘, tak bych ji nerad ještě provokoval.“
Přestože to bylo v daný okamžik v můj neprospěch, docela jsem ho chápal. Pokud byla Martina v rozverné náladě – a výraz „něco speciálního“ o ničem jiném nesvědčil – udělal jeden nejlíp, když se snažil být ten úplně nejhodnější a nejposlušnější koník na celém širém světě.
Falko se mezitím svlékl, oblečení pečlivě složil na podlahu vedlejšího boxu a klekl si na zem před moje stání. Nahý, ruce za zády, nohy mírně rozkročené, hlava sklopená – no radost pohledět.
Dveře vrzly znovu a ani jsem se nemusel dívat, Martinu poznám už podle kroků. Zastavila se pár metrů od nás, o kalhoty si přeleštila červené jablko a s chutí se do něj zakousla. „Tak co, koníčkové?“ Se zájmem si nás prohlédla, jako by nás chtěla oba koupit. Pokud jde o mne, udělala to už dávno. A Falko? Nevím kde k němu přišla, ale bylo zcela zjevné, že minimálně jeho srdce už jí patří dávno.
Přešla k nám, dala mi zbytek jablka (dneska mám nějaký šťastný den) a pohladila mne po nose. „Hodný koník, trpělivý,“ pochválila Falka, stoupla si těsně za jeho záda a pohladila ho po ramenou. Hned se narovnal, o kousek povyrostl a s blaženým výrazem ve tváři nechal Martinu, aby ho hladila po hrudi a ramenou. „Dneska pro tebe mám něco speciálního, dostaneš dáreček.“
Jako by ho těmito slovy přivolala, venku na štěrku zabrzdilo auto. Bouchly dveře a zvučný mužský hlas zavolal: „Ahoj, kde jste kdo?“. Zařehtal jsem v odpověď. Ten hlas znám, patřil našemu sedláři Petrovi, dělal mi loni na míru sedlo. Slouží stále dobře; že by Martina Falka chtěla přece jenom osedlat?
„Ahoj, jsme tady! Pojď!“ Falko sebou cukl a zjevně se chtěl schovat do boxu. Martina ho ale chytla za ramena a zasykla na něj: „Ať tě to ani nenapadne! A chovej se způsobně, nebo tě proženu že na to jen tak nezapomeneš. Pokud mi uděláš ostudu, zmaluju ti zadek tak, že budeš čtrnáct dní spát na břiše.“
Dvoumetrový ramenatý Petr produsal stájemi a medvědími tlapami chytil Martinu kolem boků, zdvihl ji do výšky a dal jí pusu na bradu. „Tak co, jak se vede? Už jsem tě neviděl asi sto let! Tohle je ten novej hřebeček, co jsi o něm mluvila?“ ukázal na Falka, který rudnul a snažil se vypadat jako že tam vlastně vůbec není.
„Přesně tak, je nadějnej, tak bych pro něj potřebovala postroj. Zkoušela jsem mu ten starej, co tady mám, ale moc mu nepasuje...“
„Se divíš? Však je to střízlík, a ne takovej pořádnej kousek jako ty!“ Tentokrát zrudla pro změnu Martina.
„Ale nechej toho! Hlavně že si s tím dokážeš poradit, že?“
„To víš, že jo, jenom si skočím vedle pro nádobíčko.“
Martina zašeptala Falkovi „hodný koník, klidný buď...“ a odběhla do sedlovny pro výstroj. Vrátila se společně s Pavlem, který nesl velkou koženou brašnu.
„Ono takovej postroj je stejně nejlepší dělat na míru, musí přesně sednout a tak. No však to znáš,“ ušklíbl se sedlář. „Pověz mi Martinko, jakej by sis představovala? Chceš ho do zápřahu, nebo máš nějakou přesnější představu?“
„No, já jsem myslela že něco jako je ten původní, ale nechám si poradit, pokud máš lepší nápad...“
„Ale i to by v zásadě šlo, i když na chlapa se hodí něco jiného, trochu robustnějšího. Navíc to musíš vyřešit jinak i dole a tak. Ale poradím si s tím, už jsem to dělal, takové dvě hodinky a je to hotovo. Vstávej, hřebečku.“
Falko se nerozhodně podíval na Martinu, ale ta na něj mlaskla a pohybem hlavy naznačila, že má vstávat. Mladík se tedy zvedl a postavil se s rukama za zády.
„Máš ho dobře vycvičenýho,“ ušklíbl se. „No tak se podíváme... Já ti to ukážu, beztak ho musím nejdřív změřit.“
Pavel z kapsy vytáhl ohmatanou krejčovskou míru. „Jak se vůbec jmenuje?“ zeptal se. „Říkám mu Falko, je takovej sladkej.“
„Tak jo, Falko. Dej ruce za hlavu.“ Když koník poslechl, omotal mu metr kolem hrudníku, těsně pod bradavkami. „Tak se podívej, jak bych to mohl udělat. Jeden řemen půjde tady,“ ukázal na míru. „Sem k hrudní kosti dáme kruh, další dozadu mezi lopatky. Dva řemeny přes ramena, aby mu to pořádně drželo.“ Odmotal metrovku a obtočil ji konsternovanému Falkovi kolem boků. „Sem přijde, další, trochu širší. Sem na boky ti můžu dát déčka, za ty ho můžeš připnout dozadu do zápřahu a nebo když na to přijde připnout lonži, když ho povedeš do kruhu a nebudeš ho chtít brát přímo za hubu. Nebo k nim můžeš připnout ruce, když nebudeš chtít, aby s nima mával kolem.“
Přejel mladíkovi po zádech mezi lopatkami a kostrčí: „Sem přijde nějakej širší řemen, doporučuju aspoň pět, radši šest centimetrů pevný kůže. Jednak tím spojíš horní a spodní část a za druhé ti na to zase dám déčka, takže ho můžeš zapřáhnout i tak nebo zase, přivázat mu tam ruce, když budeš chtít, aby je měl za zády. Otoč se.“
Falko správně usoudil, že poslední věta patřila jemu a udělal čelem vzad. „Tady vepředu,“ pokračoval Petr a ukázal místo na koníkově hrudi a břichu, „povedeme další řemen, i když ne tak širokej, protože to by na něm vypadalo blbě. Tím se spojí horní a spodní část i vepředu. Už můžeš dát ruce dolů.“
Falko spustil ruce, chvíli je bezradně držel pokrčené podél těla a nakonec je zase sepnul za zády. Petr mezitím ukázal na jeho slabiny: „Tady jsou v zásadě dvě možný řešení. Rozkroč se, Falko!“ Oslovený nevypadal zrovna nadšeně, že se ten velký chlap hodlá zabývat i těmito částmi jeho anatomie, ale když viděl Martinu a její zaujatý výraz, poslušně se rozkročil, protože mu došlo, že veškerý odpor je zbytečný.
„První z nich spočívá v tom, že celý problém elegantně obejdeme. Povedeme od pasu dva řemeny tady v tříslech,“ ukázal na patřičná místa, „a dole je snýtujeme do jednoho. Ten pak povedeme mezi půlkami a napojíme k pasu vzadu.“
Petr pokračoval s profesionálním zápalem dál. „Druhé řešení spočívá v tom, že spodem povedeme jenom jeden řemen a ve správné výšce do něj vsadíme další, větší kovový kruh, kterým protáhneš varlata a tak.“
Se zaujetím obchodníka v autosalónu v gestu upřímnosti rozpřáhl ruce. „Mně je to jedno, rozhodnout si to musíš sama.To první řešení je stylovější a řekl bych, že i hezčí, ale pokud se blbě postaví a nebo mu vypadne jeden ten nejtek, tak se poněkud skřípne, což nejni právě příjemný. Řešení s tím kruhem je jednodušší a tohle nebezpečí nehrozí.“
Martina si obě možnosti chvilku promýšlela. „No, valáška bych z něj udělala dost nerada, takže si myslím, že dobrá bude spíš ta druhá varianta.“
„Jsem si jist, že Falko to patřičně ocení,“ ušklíbl se Petr. „Jak tě znám, tak určitě pro něj budeš chtít i ocas. Ten s dá připnout sem,“ ukázal na místo poblíž kostrče.
„Já mám už lepší, podívej,“ zasmála se Martina a z hromádky výstroje vytáhla od minula osvědčený kolík s umělým koňským ohonem. „Falko! Roztáhnout nohy, předklonit a vystrčit zadek!“ Nešťastný Falko vrhl prosebný pohled na Martinu, na sedláře a nakonec i na mne. Když se nikde nedočkal zastání, zhluboka si povzdechl, rozkročil se a předklonil. Martina se znovu usmála, polaskala kolík v dlani a rázným pohybem ho umístila do patřičného otvoru. Falko ani nečekal na pokyn a s bolestným výrazem ve tváři se zvedl, aniž by se na nás znovu podíval.
„No, to snad ani nemuselo bejt,“ zabručel Petr. „Stačilo říct...“
„Ále, však ono to hřebečkovi neuškodí,“ zlomyslně se ušklíbla Martina. „Pořádnej kolík v prdeli, to na něj spolehlivě zabírá a připomíná mu, co je zač. Že mám pravdu, Falko?“ Mladík s tváří celou rudou cosi zamumlal. „Nerozuměla jsem?!“odpověděla Martina. „Ano paní, zabírá,“ řekl nešťastný koník tiše. „Tak, tak,“ uzavřela spokojeně.
Zatímco Martina si mladíkovo ponížení zcela zjevně vychutnávala, Petr po celou dobu zachoval profesionálně nezúčastněný výraz. „V tom případě,“ navázal, „můžeme tady vzadu ten řemen rozdělit a ocas protáhnout pěkně ven. Sem, sem, sem a tady,“ ukázal na několik míst na Falkově těle, „dáme přezky, abys ho z toho postroje mohla taky občas pustit ven a aby se dal nastavit na patřičný rozměr, kdyby trochu přibral nebo naopak shodil.“ Prezentaci zakončil teatrálním gestem: „Takže, jak se ti to líbí?“
Martina se na sedláře usmála. „Hele, kolik už jsi těchhle postrojů vyrobil?“ Petr se odpovědi takticky vyhnul. „No, řeknu to asi takhle: můj první to nebude.“ „A jak dlouho ti to asi bude trvat, co potřebuješ?“ „Však to znáš,“ušklíbl se sedlář, „stačí, když mi Falka tak na dvě hodinky půjčíš. Ono je to v zásadě jednoduché, pár řemenů, pronýtovat a je to. Všechno potřebné mám s sebou, připravil jsem si to na potřebnou délku, když jsi mi telefonovala co budeš potřebovat.“
Falkův obličej byl v ten okamžik pozoruhodnou studií protikladných pocitů. Byl samozřejmě rád, že bude mít svůj vlastní koňský postroj. Ale zase na druhou stranu byl přirozeně stydlivý, navíc ještě před mužským, který ho navíc bude oměřovat a vůbec...
Nicméně, přestože mají lidé takové přísloví „nech myšlení koňovi, má větší hlavu“, sami se jím dvakrát neřídí. A o našich koňských osudech rozhodují sami, někdy líp, někdy hůř. Moje, nebo s ohledem na svého dvounohého kolegu bych měl asi říct naše majitelka a jezdkyně o náš rozhoduje s láskou. Ovšem, jak jest poznat z čertovských plamínků v jejích hnědozelených očích, i se značnou mírou veselé škodolibosti. Tenhle zážitek nepochybně pro ubohého Falka pečlivě naplánovala dopředu.
„Oukej, tak já to tedy beru, šéfe.“
Petr byl skutečným mistrem svého řemesla, takže za mého a Martinina přihlížení a Falkovy více či méně dobrovolné spolupráce zabrala výroba postroje necelé dvě hodinky. Martina za tu dobu – s mou laskavou výpomocí, samozřejmě – spořádala dvě jablka a Falko ji strávil tím, že podle Petrových pokynů zaujímal jednu roztodivnou polohu za druhou. Na jeho nahém těle přitom pomalu vznikal nový postroj z různě silných černých kožených řemenů které sedlář měřil, stříhal a nýtoval.
O zmíněná dvě hodiny, pár metrů řemenů a pár stovek úderů kladívkem do hlavičky nýtu později Petr přitáhl poslední přezku a ustrojeného Falka hrdě předvedl Martině: „Ty řemeny jsou dost natěsno, ale ony časem dost povolí – znáš to, kůže se vytáhne. Stačí když ho v tom jedno odpoledne trochu proženeš a bude to.“
Martina si v postroji sešněrovaného koníka zálibně prohlédla, pohladila ho po zádech, po řemenu který mizel mezi jeho půlkami. „Pěkná práce,“ pochválila mistra sedlářského. „Je vidět, že se opravdu vyznáš.“ „No, však se tím živím dýl, než ty umíš chodit, cácorko.“ „Ále, kušuj, Petře. Pojď ven, vyřídíme spolu ‚fiskální záležitosti‘, jak říká jeden můj známý. Ty tady Falko počkej, za chvíli jsem zpět.“
S Falkem jsme ve stáji osaměli. Zafrkal jsem do ticha a Falko se ke mně otočil. Lidé musejí být šílení, pomyslel jsem si, když jsem s znovu prohlédl dvacetiletého mladíka, pevně sešněrovaného v napodobenině koňského postroje, s napodobeninou koňského ocasu zastrčenou do míst, kam jak se říká slunce nesvítí. Který, přestože si právě prožil okamžiky, kdy mu asi úplně do zpěvu nebylo, se tvářil vlastně celkem spokojeně.
Na štěrku venku zarachotila kola a za chvilku se k nám připojila Martina. Přišla k Falkovi a pohladila ho po hřívě: „moc ti to sluší, Falko. Pěknej koníček.“ Oslovený se na svoji paní zadíval a opatrně – s rukama spoutanýma za zády to ani jinak nejde – si před Martinu klekl na podlahu stáje, sklopil hlavu a přitiskl ji k jejím nohám. „Děkuju, paní,“ zašeptal. „Mám tě moc rád...“
Martina se posadila do hromady sena a přitáhla si Falka k sobě. „Já tě mám taky moc ráda, koníku. Opravdu moc...
Položila se naznak do měkkého voňavého sena a Falka přitiskla k sobě. „Jsi opravdu pěknej hřebeček, víš to? A když už jsi tak pěkně ustrojenej, tak se na tobě hezky projedu...“ Zbytek jejich slov překrylo šustění sena.
Přišlo mi najednou hloupé je tak pozorovat – a navíc přes poměrně vysokou přepážku jejich boxu bych stejně nic opravdu zajímavého neviděl. Obrátil jsem se a napil se z napáječky. Lidé opravdu musejí být šílení.