Lidé musejí být šílení
Autor: Michal Altair Valášek; Všechna práva vyhrazena, další použití či šíření bez svolení autora je zakázáno.
Začalo to jako takové obyčejné, horké, nudné, srpnové odpoledne. Z příjemného podřimování mne probudily kroky. Někdo přišel do stáje. Natočil jsem tím směrem pravé ucho. Někdo cizí. A nejistý, to se pozná podle kroků. Vystrčil jsem hlavu přes vrátka svého boxu, čímž jsem neznámého, který stál přímo před nimi, mírně dloubnul do zad.
Asi to budu používat místo kopnutí, protože alespoň v tomto případě ten efekt byl minimálně stejný. Vykřikl a otočil se na pětníku. Lidské myšlení mi asi bude vždycky připadat trochu zvláštní, ale co hledal tenhle chlapík ve stáji za štěstí, když ne koně? Když se probral z leknutí, tak mě pohladil po nose. Kostka cukru by nebyla? No dobře, zkusit se to musí. Chvíli tam divně postával a nepřítomně mě drbal na hlavě.
Když trošku poodstoupil, mohl jsem si svého společníka pořádně prohlédnout. Mladík něco málo přes dvacet, šlachovitý. A nejistý. Což mi až tak nevadilo, protože jak tak nevěděl co s rukama, pokračoval v drbání.
Buď jsem další kroky uslyšel o pár vteřin dřív než on, nebo měl extrémně dlouhé vedení. A byl dost lekavej, protože sebou zase cuknul. Přitom to byla jenom Martina, moje jezdkyně a vcelku hodná holka. Zařehtal jsem na pozdrav a ona mne symbolicky pohladila mezi ušima. A zase žádný cukr, ti lidé už dneska nevědí, co se patří.
A podívejme se, jak se dneska vyfešákovala. Že by kvůli tomu panáčkovi? Když jde za mnou, vezme si staré kalhoty a otrhané triko. Teď je jako ze škatulky: čisté rajtky, bílá košile... Přísně se zadívala na toho nejistého kluka. „Neříkala jsem ti, že se máš připravit?“
Pokynul hlavou směrem ke mně: „Nojo, ale on se tak dívá...“
„Vidí, ale nevykecá. A dělej!“
Nešťastně se na mne zadíval, ale pak se začal svlékat. Nedivím se, znám Martinu. Když řekne „A dělej“ tímhle tónem, nejlepší je prostě poslechnout. Jeden si tím ušetří spoustu nepříjemností.
„Dej ruce za hlavu.“
Ani bez šatů to nebylo o moc lepší. Můj první odhad byl v zásadě správný: hubený, šlachovitý. Přestože byl zhruba stejně vysoký, jako Martina, s jejími plnými tvary se měřit nemohl.
„Otoč se.“
Ani zepředu to nebylo o moc lepší. Když můj pohled doputoval k jeho rozkroku, neubránil jsem se posměšnému zafrkání. To jsem nevěděl, že lidé jsou na tom takhle. Pokud je to běžná norma, tak tedy ty lidské samičky docela lituju. Martina ho pleskla po zadku: „Hodnej, vidíš, že to jde. Tak tady počkej.“
Odešla do sedlovny. Za chvilku se vynořila s náručí výstroje. Proti vyjížďce nic nenamítám, ale to ho tady nechá takhle stát? Nebo poběží za námi? Nevypadá, že by nám stačil.
Moje jezdkyně začala rozplétat uzdečku. A k mému velkému překvapení ji nenasadila mně, ale tomu klukovi! Během pár okamžiků mu ji nasadila, přidala udidlo a připnula i otěže. Má to znamenat, že mám padáka? Něco jako sbal si svůj pytlík ovsa a sbohem? Pokud je to pravda, tak si moc dobře nevybrala. Tenhle kluk nevypadá, že by něco vydržel a pod sedlo se taky zrovna nehodí. Vždyť mu ho ani není kam položit.
„No, už začínáš vypadat jako pěknej koník,“ pochválila ho. Spíš jako šašek, pomyslel jsem si neuctivě. Pokud se mi ten nešťastník chce podobat, je to snaha jistě chvályhodná, ale čeká ho ještě hodně práce. Asi tak na tři životy.
Z další změti kožených řemenů se vyklubal postroj. Jeho nasazení ovšem zabralo trochu víc času. „Hm, nějak to není ono,“ zavrčela nespokojeně Martina. „Postroj by se měl dělat na míru, jinak nikdy pořádně nesedne. Do tohohle tě sice nacpu, ale nebyl stavěný na takové vyžle jako ty, takže to musím hodně utáhnout a stejně se to krčí.“ S nespokojeným výrazem se pokusila upravit zadní část postroje a někam elegantně zašmodrchat zbytečně dlouhý řemen. „No, protentokrát to bude muset stačit,“ rezignovala Martina.
Milému „koníkovi“ se tohle zacházení zjevně líbilo, i když ani ve zmohutnělém stavu nebylo jeho mužství nijak impozantní. Ale musím přiznat, že když byly všechny přezky řádně utaženy, vypadal v postroji docela dobře. No, rozhodně lépe, než bez něj – tak nějak přirozeněji. Možná by stálo za to, aby se lidé obecně zamysleli nad změnou stylu svého odívání.
I Martina si mého novopečeného kolegu zálibně prohlédla a popleskala ho po rameni. „Ještě pro tebe mám jeden dáreček, málem bych na něj zapomněla.“ Znovu zmizela ve dveřích sedlovny.
V pravé ruce držela bičík a v levé cosi podivného. Tak takhle prosím končí mé žíně! Podíval jsem se pořádně. No ještě že tak, ten „koňský ocas“ byl z nějaké uměliny a navíc to mělo na konci kus umělé hmoty. Ukázala to ustrojenému koníkovi, který přes udidlo začal cosi rychle huhlat. Ne tedy, že by tomu bylo moc rozumět, ale že se nejedná o projevy nadšeného souhlasu, bylo jasné i mně.
„Ale neprotestuj, každý pořádný kůň musí mít ocas. A protože tobě žádný nenarostl, budeš mít tenhle náhradní v zadku. Předkloň se!“
Nesouhlasné mrmlání nepřestávalo, navíc ten kluk začal couvat. Martina ho chytla za řemen postroje, přinutila předklonit a třikrát ho pořádně švihla bičíkem přes zadek. Okamžitě mu naskočily tři červené pruhy. „Řekla jsem předklonit,“ pokračovala poněkud naštvaně, „a neprotestovat!“
Povolila řemínek, který koníkovi vedl mezi půlkami, a jedním ne právě jemným pohybem mu do zadku zastrčila konec ocasu. Z opačného konce se ozvalo tiché zaskučení. „Ten kolík v prdeli ti bude aspoň pořád připomínat, že máš dělat, co ti přikážu,“ řekla jízlivě. S gustem znovu přitáhla řemen, čímž kolík zatlačila ještě hlouběji a zabránila mu ve vypadnutí.
Zadívala se na mne. Snaživě jsem zamával ocasem, aby náhodou nedošlo k nějakému nedorozumění. Asi to zabralo, protože obrátila svou pozornost zpět k mladíkovi. Odvedla ho ke dveřím do stáje a přivázala k zábradlí. „Počkej tady na mne, ustrojím Alta.“
Když jsem zaslechl svoje jméno, zastříhal jsem ušima. Že by přece jenom zábavné odpoledne? Taky že ano, vyvedla mne ze stání a ustrojila, i když sedlo mi nedala. Kluk od dveří nás pozoroval a tvářil se trochu závistivě.
Martina se mi vyšvihla na hřbet a pobídla mne do kroku. U dveří odvázala čekajícího mladíka. „Když tě mám cvičit, tak bys měl mít nějaké lepší jméno,“ řekla mu. „Michal není zrovna vhodné jméno pro koně, co myslíš? Budeš se jmenovat třeba... Falko.“
Michal, čerstvě překřtěný na Falka cosi nesrozumitelného zahuhlal. Martina si to vyložila jako souhlas. „Takže se seznamte, Alte, tohle Falko. Falko, tohle je Alter Ego, ale říká se mu obvykle Alt,“ zasmála se. „Tak jdeme, kluci.“ Znovu mne pobídla a Falka vedla na dlouhé otěži.
Vyšli jsme do rozpáleného srpnového odpoledne. Široko daleko ani živáčka, nikomu se asi ven nechtělo. Obešli jsme stáj a šli do výběhu k lesu.
Falko se motal vedle nás. Natáhl jsem hlavu dopředu a nasadil nejvznešenější a nejvybroušenější klus, jaký svedu. Nutno mu přiznat, že to ustál, tedy spíše uběhl. Běžel sice nemotorně, ale pořád vedle nás. Martina mi ostře přitáhla uzdu a klepla mne po pleci bičíkem. „Nepředváděj se! A nebuď zlomyslnej, nebo si tě vezmu do práce taky.“ Poslušně jsem tedy přešel do kroku, za což jsem byl po pár krocích pochválen popleskáním po krku. S touhle člověčicí aspoň jeden ví, jak na tom je, své momentální rozpoložení dává najevo dost zřetelně.
Došli jsme na kraj výběhu, kde je postavené kolbiště s pár překážkami a malý přístěnek. Martina ze mne seskočila a se slovy „tak běž“ mne pleskla po zadku. Ani jsem se nehnul. Tady se něco děje a já budu někde „běhat“? Ani náhodou. „No?!?!“ zahučela výhružně a významně pozvedla bičík. Dospěv k závěru, že není třeba hnát situaci až na ostří nože, jsem přece jenom o pár metrů popoběhl. Vlk se nažral a kůň mohl sledovat věci příští.
Moje jezdkyně zašla do přístěnku a vrátila se s lonží a dlouhým drezurním bičem. Odepjala Falkovi otěže a místo nich k ohlávce přidělala lonži. A začala milého koníka učit základní chody, krok, klus, cval... Rozhodně ho nešetřila, ke mně se tedy chovala mírněji. Na lidi holt musí bejt přísnost. I když tam možná svou roli hrálo i to, že vážím osmkrát víc.
Falko se ovšem učil vážně pomalu. Zejména klus mu vůbec nešel. Pořád vypadával z rytmu a zakopával o vlastní nohy. A to měl jenom dvě, nedovedu si představit, co by dělal, kdyby jich měl správný počet.
Docela slušně se přitom zpotil, nahá kůže se potem jenom leskla. Dovedu si představit, jak nepříjemně se do ní musely zakusovat kožené řemeny postroje.
Po jednom obzvláště podařeném kolečku klusu Martině definitivně došla trpělivost. Zavelela zastavit, chytla Falka za ohlávku a odvedla ho k přístěnku. „Kleknout, vystrčit zadek!“ Když to nešikovný koník udělal, chytla ho za ohon a jezdeckým bičíkem mu jich na holou zadnici vysázela nepočítaných.
Vážně to neodbývala a tomu klukovi jsem vůbec nezáviděl. Já jsem něco podobného zažil naštěstí jenom jednou. I když s odstupem času musím uznat, že jsem si to tenkrát za to kousnutí zasloužil, nepatří to k mým nejpříjemnějším zážitkům. Falko to ovšem nesl statečně, snažil se nekřičet a zakousl se do udidla. Ale i tak mu občas uniklo nějaké to zaskučení. „Tak, doufám, že se budeš víc snažit, mazej,“ zakončila své výchovné působení Martina.
Abychom byli objektivní, bylo to lepší. Sice ne o moc, ale viditelně se snažil, což i přes nevalný celkový výsledek asi po deseti minutách uznala i jeho cvičitelka.
„Pauza, musíš si taky trochu odpočinout.“ Odvedla zpoceného Falka k přístěnku. Zálibně se podívala na jeho sešvihaný zadek: „To je ale pěkná prdelka, když je červená,“ poznamenala a doprovodila to plácnutím přes diskutovanou součást. „Můžeš se třeba napást,“ zasmála se a zmizela v přístěnku.
Mladík se o pastvu ani nepokoušel. Ostatně vzhledem k rozměrovým poměrům mezi jeho ústy a udidlem by moc velkou šanci asi neměl. Místo toho se bezradně rozhlédl kolem a pak se opatrně svalil do trávy na té straně, kde přístěnek dával alespoň trochu stínu. Popošel jsem k němu a dloubl do něj čumákem. Sice cosi zabručel, ale ani se nehnul. Protože to na žádnou další zábavu nevypadalo, popošel jsem ke stromu a v jeho stínu se začal popásat.
Po chvíli Martina vyšla z přístěnku a zavolala na Falka. Ten se snažil vyškrabat na nohy, což mu se spoutanýma rukama zrovna dvakrát nešlo, takže ho musela za postroj zvednout.
„Teď, když sis odpočinul, můžeme zkusit něco složitějšího,“ slíbila Martina koníkovi a odvedla ho k barevným kavaletám, které ležely v pravidelných rozestupech na zemi. „Tady se naučíš běhat pěkně pravidelně. Musíš přes kavalety přejít, aniž bys na nějakou šlápnul a to se ti povede, když budeš mít krok pěkně pravidelný.“
Abych vás neunavoval opakovaným líčením: Lidi asi prostě ten rytmus nemají v krvi. Alespoň tenhle člověk určitě ne, k vlastníškodě. Ale Martina Falka cvičila trpělivě, důsledně a dlouho, což zahrnovalo jeden nepříjemný pád po zakopnutí o poslední kavaletu a jeden asi ještě nepříjemnější trestný výprask poté, co při podobné příležitosti skoro srazil svou trenérku na zem.
Když koník dělal, co měl, byl pochválen. Když ne, následoval trest. A důsledná výcviková metoda slavila úspěch. Když se mladíkovi podařilo popáté za sebou přejít řadu kavalet, aniž by někoho ohrozil na životě, zdraví či majetku, vyhlásila Martina, že to by pro dnešek mohlo stačit. Nasedla na mne a vedla Falka k domovu. Když jsem ho viděl, jak se zplavený a unavený pomalu vleče, pocítil jsem s ním i jakýsi soucit a poslušně jsem šel pomalým krokem.
Doma na dvoře nás Martina každého přivázala do jednoho rohu. Nejdřív se postarala o Falka. Odstrojila ho a dokonce mu i vytáhla ocas. Pak zpoceného koníka důkladně ostříkala studenou vodou z hadice, což v něm právě moc nadšení nevzbudilo. Pak vzala kartáč a začala ho důkladně drhnout. Vzhledem k absenci srsti mu to asi bylo podstatně méně příjemné, než to bývá mně, ale nesl to statečně.
Konečně přišla řada i na mne. Za Falkova přihlížení mne Martina zavedla do boxu a odstrojila. „Přines si kartáč,“ zavelela. „Pořádně Alta vyhřebelcuješ a až budeš hotový, klekneš si před vchodem a počkáš na mne.“
„Ano paní,“ přisvědčil Falko.
„A uděláš to opravdu pořádně! Jestli to odflákneš, budeš za trest až do večera běhat s ocasem v prdeli, jasné?“
„Budu důkladný, paní,“ sliboval můj nově získanýštolba, kterému se ta představa zřetelně nelíbila, a sehnul se pro svéšaty.
„S tím nespěchej, můžeš klidně pracovat takhle,“ zarazila ho Martina.
„Ano, paní,“ povzdechl si a dal se do práce.
Nevím, zda to způsobila vidina nepříjemného a ponižujícího trestu, ale opravdu se neflákal. Takhle důkladně vykartáčovanou srst jsem snad nikdy v životě neměl. Když skončil, ještě jednou si mne pátravě prohlédl, pohladil mne po krku a vyšel ven.
Skončilo to jako takové obyčejné, horké, nudné, srpnové odpoledne.